Tohle jsem tu zanechala. Ani řádek s koncem. Myslím, že vím, kdy jsem to psala... Nechci to rozvádět. Otočme se zády.
Vzpomínám si, jak čtu všechny ty příběhy, pozdě v noci, poslouchám hlas, který vypráví o děsivé postavě, o stínu pod lampou. projíždím stránky o sériových vrazích. Koukám na dokumenty. Sleduji fotografie lidské kůže ve větvích, mrtvé těla novorozeňat. Dnes mi stačí projíždět články o příbězích lidí s depresema, anorexií. Pláču u nich. Dostávám se do nehezký pozice v mysli. Nějaké videa sebevražd těžko. Z krve mi není moc dobře. Kde je ta osoba, která by se hrabala v mrtvole?
... Závidím jim ty stavy. Tu bolest. Pokouším se být zajímavá. Ukazovat svý jizvy. Chlubit se s tím... ničím. Nic mi vlastně není.
Je těžký si to přiznat. Jen okamžik, kdy cítíte, jak se hráz uvolní a lehká úleva. Pak už to berete jako samozřejmost. nic moc mi není. Sem tam nějaký nehezký stav, myšlenky na konec. To je toho. Zdá se to být těžký, že mi asi něco je... tohle je normální. Cítí to spousta lidí...
Vážně uvažuji nad tím, že se půjdu zabít. Zní to ironicky, vzhledem k výše napsanému. Vím, že to neudělám, chlubím se se svým peřím, chci se dožít jednoho okamžiku, chci ho zažít, být s ním. Tohle si vždy řeknu. I když to někdy bylo takové, kdy mi to byla jedno i rodina a on... stále se toho chci dožít. Žiju pro ten okamžik.
Cítím se sama.
V těhle momentech, kdy nemám s kým si psát, chrlit někam svoje zvratky.. snažím se existovat. Přežívat do toho okamžiku. Snažím se zvládat školu. Snažím se nedívat na svoje jizvy a čerstvý rány. Vypadám ošklivě. Je toho ale stále málo. Snažím se odolat. Vážně snažím, dnes už ne. Nesmí to nikdo vidět. Nová krev na stehnech, rukách... kéžby. S tím je konec. Už nikdy víc.
Zapneme video o znásilnění.
Odpornný svět. Tak smutný.
Musím fungovat.
17:34.
Musím fungovat a být šťastná. Pro ně. Tak nechci.
Nechte mne umřít.
Vevnitř se toho málo pohne... proč nemohu pocítit jednou v životě chlad?
Už nevím, co říkám. Už nevím, nevím, nevím, nevím, nevím, nevím, nevím, nevím, nevím, nevím.nevím...
A tak ho zrodila
Vyvinula popel na pokraji sil
Proč mě to uklidňuje?
Proč mě uklidní pohled na mrtvé tělo?
Proč mě uklidní myšlenka o vraždě?
Proč mě uklidní informace o ztraceném dítěti?
Popustíme uzdu peří
Jsme za hranicí života
Pussť sse
Smrt je tak krásná.
Je krásný znásilnit dítě.
Je krásný zlomit někomu srdce.
Je tak krásný se zabít.
Bolest je krásná.
Milujme manipulaci.
Děkuji za pochopení.
Vycením své zoubky.
Mezi diváky.
